„Neumím si nastavovat limity. Tělo se ale dřív nebo později ozve,“ říká influencerka a zakladatelka značky šperků Vàng Bé Hà Nguyen, u které se kvůli tlaku na výkon začal objevovat autoimunitní ekzém a další zdravotní problémy. „Musela jsem se naučit najít stopku, ale byla bych radši, kdybych ji našla dřív, bez všech trápení.“ Bé Hà v rozhovoru pro Nevyhasni promluvila o svých vietnamských kořenech, tlaku na výkon a způsobech, jakými si dnes udržuje work-life balanc.
V českém rybníčku jsi jedna z těch výraznějších influencerek, stojíš za podcastem Malá nebo značkou šperků Vàng. Co tě v životě (aktuálně) nejvíce naplňuje? Pro co hoříš?
Není to ani tak o tom, co mě baví víc a co míň, spíš o tom, čemu aktuálně věnuji nejvíc energie. Teď jsou to moje šperky. Teď jsem připravovala podzimní kolekci a vše se točilo kolem toho. Mám štěstí, že všechny práce, které dělám, jsou hezké a baví mě. Dělám různé věci, ale je mezi nimi společná linka. Naučila jsem se, že nejsem superžena a nikdy jí nebudu, i když jsem vždycky chtěla zvládnout všechno. Na každý časový úsek si vyberu jednu, dvě věci, do kterých investuji více energie, a není mi to líto, protože vím, že na ty další přijde čas později.
Od samých jedniček k pracovnímu vytížení
Už jako dítě jsi byla poměrně výkonnostně nastavená. Tvoji rodiče lpěli na tom, aby ses dobře učila. Až do maturity jsi měla samé jedničky. Podle svých slov ses učila do noci a obětovala jsi volný čas výborným výsledkům a později i své tvorbě. Jak velkou roli v tom podle tebe hrály tvé vietnamské kořeny?
Myslím, že velkou. Jsme hodně pracovitý národ. Něco jako work-life balanc u nás snad nikdo nikdy neslyšel. Když jsem byla v roce 2019 ve Vietnamu, tak jsem se tam seznamovala s různými lidmi, chodila na eventy… Plánovala jsem se další rok vrátit a rozjet tam kariéru, ale přišel covid a mně do života také partner, a tak jsem tu zůstala. V Česku jsem spokojená, ve Vietnamu bych začínala od nuly a ještě musela být dravá – tam musíš být pořád taková, ať už jsi dole, nebo na vrcholu, protože tě jinak lidé sežerou. V mých očích stále nedělám tolik, kolik bych si přála, a když se na to podívám asijskou optikou, tak dělám strašně málo. Pokud ale přenesu své asijské nastavení do evropského prostředí, je to značka ideál – v porovnání makám možná nadprůměrně, ale pořád si i užívám.
Jak na období dospívání zpětně vzpomínáš? Jak jsi dokázala v takovém nastavení fungovat?
Je to nereplikovatelné. Pracovala jsem i do čtyř do rána, vstala v sedm a jela znovu. Nechápu, jak jsem to mohla dávat. Žila jsem nonstop ve spánkové deprivaci, usínala jsem třeba u stříhání videí. Ale přišlo mi to tehdy v pohodě, nějak mi to fungovalo a byla jsem šťastná.
Přispěl tento návyk z dospívání právě i k tomu, jak jsi přistupovala později k práci?
Určitě ano. Po skončení školy jsem na sebe kladla stejně vysoké nároky v rámci práce, a to mě jeden čas úplně položilo. Tělo se ozve, dřív, nebo později. A když je to později, tak bohužel citelněji, abys ho už vážně poslechla. Dostala jsem lekci, ale na druhou stranu si myslím, že jsem dnes i díky tomu tam, kde jsem. Už si pečlivěji vybírám, čemu se budu věnovat. Jsem ale ráda, že jsem si tím obdobím prošla, protože mi to dalo hrozně moc a vycvičilo mě to, co se týče výkonnosti a výdrže. Musela jsem se naučit najít stopku, ale byla bych radši, kdybych ji našla dřív, bez všech trápení.
Tělo řekne, když je toho na něj příliš
Postupně se tlak na výkon a perfekcionismus odrazily i na tvém zdraví. Přišla nejen únava, ale i vyrážky a silný autoimunitní ekzém, který měl dopad na další fungování tvého těla. Mohla bys tuhle náročnou etapu a dané projevy přiblížit?
Neumím si nastavovat limity. Děláš jedno a druhé, ale stále ti to přijde málo, přidáváš dál a dál. V té době jsem chtěla být tou superženou – pracovat, studovat MBA, mít kvalitní společenský i partnerský život a do toho být kuchařka, uklízečka a nevím, co ještě. Čím víc jsem to nezvládala, tím víc jsem se o to snažila. Čím víc jsem brala z energetických rezerv, tím jsem byla méně schopná už i normálně fungovat. Blbé je, že když jedeš ve větším tempu delší dobu, někdy si toho ani nevšimneš. Možná i hledáš chybu někde jinde. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že problémy, které jsem řešila, pramenily čistě ze mě. Fungovala jsem v režimu, ze kterého jsem nechtěla sejít. Do toho jsem přidala šest silových tréninků týdně. Tou dobou mi do života vstoupil partner, na což jsem nebyla zvyklá, protože jsem vždycky byla velký sólista. To mě položilo, přišly ekzémy a další zdravotní komplikace.
V jiném rozhovoru mě zaujala tvá slova „Byla jsem tehdy všude, ale zároveň nikde a nikdy tam tak docela nebyl čas na mě.“ Jak jsi to myslela? Našla sis cestu k sobě samé?
Určitě jsem si tu cestu našla. Podle mě můžeš dělat všechno možné, ale jakmile se ozve tvé tělo, začneš spoustu věcí prioritizovat. Když nejsi zdravá, nemáš nic, i přes štěstí, peníze či úspěch. Nevím, jestli tu nemoc dokážu někdy 100% vymýtit, někdy to bývá lepší, někdy horší, ale můžu ji korigovat svým životním stylem. Když vím, co mě předtím ničilo, nechci to dělat znovu. Víc se soustředím na sebe. V ideálním případě bych nemusela dělat nic, ale to já ani neumím, takže jen nedělám všechno najednou.
Nejdřív ses ekzém a další obtíže snažila řešit stravou. Vyřadila jsi např. různé složky potravy. Co jsi změnila a k čemu to vedlo?
V rámci stravování jsem si prošla snad vším. Nejvíce mi fungoval asi autoimunitní protokol (AIP), kdy vynecháváš „zánětlivé“ potraviny. Ale není to dlouhodobé. Je to docela drsné a doporučuje se to třeba na jeden dva měsíce, já to natáhla na půl roku, protože ty dva měsíce byly super. Ale začalo se to zase zhoršovat. Potom jsem zkoušela i čistě rostlinnou stravu, paleo… Aktuálně jsem převážně na rostlinné stravě, ale jím i živočišné produkty, stravuji se podle východního směru. Když jsem žila u rodičů, neatakovaly mě tolik kožní a zažívací problémy. Když se stravuji více po asijsku, je mi nejlíp. Chodím na akupunktury, nekonzumuji příliš studené věci – v létě je pro moji konstituci studená sodovka s ledem to nejhorší – vše by mělo být pokojové nebo tělesné teploty. Chybu jsem dělala asi i v tom, že jsem bývala hodně salátová, i přesto, že jsem je dělala komplexní, nebyly to dva lístky s rajčetem, nedělalo mi to dobře, protože obsahovaly spoustu tepelně nezpracovaných věcí. Je mi doporučováno, abych jedla z 95 % jen tepelně upravenou stravu. To mi mění hodně věcí, dřív jsem to tak neměla – žiju rychlý pražský život, nemám na vaření čas. Byly to pro mě zkratky.
Práce s myšlenkami
Pomohly ti terapie a holistický přístup?
V oblasti terapie jsem také vyzkoušela strašně moc věcí, hledala jsem, co mi pomůže. Někdy to bylo i docela bizarní. Co bych ráda vypíchla a je to zdarma, jsou rozhovory, podcasty, knížky a další materiály od doktora a neurovědce Joa Dispenza, který zkoumá emoce, myšlenkové vzorce, a to jak řeč tvých myšlenek ovlivňuje tvůj fyzický stav. Máme spoustu myšlenek – během dne jich hlavou projde tak 50 000 – a třeba polovina z nich může být mylných. Jedná se o něco, co si namlouváme, čím si ubližujeme. Joe Dispenza tvrdí, že pokud je dokázáno (což je), že si můžeš svými myšlenkami ublížit a přitáhnout si špatné věci, můžeš se pomocí svých myšlenek i uzdravit. Je to taková víc vědecky popsaná manifestace. Mluvíš k sobě hezky, vizualizuješ si stav, ve kterém se chceš nacházet. Práce s myšlenkami mi změnila život. Mám na sobě vyzkoušené, že vizualizace opravdu pomáhá, byla jsem v těch nejhorších kožních stavech a díky ní jsem do pěti dnů byla úplně jiný člověk. On se tomu vždycky směje, říká, že to lidé považují za zázrak, ale tak to není, my jen máme ty nejmocnější nástroje u sebe, ale neumíme je používat.
Jak ses postupně dokázala vyrovnat s tím, že musíš zpomalit?
Na začátku pro mě bylo hodně těžké přijmout fakt, že nemůžu tolik pracovat. Nebo už ne do takového extrému. Práce a tvorba pro mě byla celý život a najednou jsem měla ubrat. Hrozně mě to trýznilo, přišla jsem si neúplná. Měla jsem pocit, že pokud nebudu pokračovat v těch šlépějích, celý svět se zboří. Naše bytí je založeno na tom, co známe, na rutinách. A máme pocit, že jakmile jednou vyjdeme či něco cestou pustíme, vše se zbortí. Já byla zvyklá na neustálý zápřah. Měla jsem strach a nedokázala jsem si představit, že bych něco pustila. Dnes už neříkám ano na všechno a nechodím na každý event. Nejzajímavější zjištění bylo to, že i přesto, že jsem osekala spoustu věcí ve svém životě, nic se vlastně nezměnilo, krom toho, že je mi o dost líp. A to je podle mě zásadní zjištění. Říkala jsem si, že jakmile nebudu každý den postovat na všechny platformy, lidi mě přestanou sledovat, značky se mnou nebudou spolupracovat… To se nestalo. Důležité je být k sobě laskavý, netlačit na sebe. Hodně mi také pomáhalo, že jsem si dávala do kalendáře prostor pro relax, pilates nebo masáž.
Jak jinak odpočíváš?
Největší relax je pro mě pustit si do uší podcast a jít se projít. Buďme upřímní, často jsem líná, ležím doma a scroluju sociálními sítěmi. Procházka je přirozený pohyb, vím, že v náročnějších momentech bych si třeba nešla zaběhat, běh by mi nepomohl. Od zmíněného Joa Dispenza ještě můžu doporučit takzvané chodící meditace, kdy se učíš ukočírovat svou mysl i za pohybu.
Život se žije i offline
Jak už jsi i sama zmínila, i v souvislosti s tím, co děláš, hodně času trávíš v online prostředí, na sociálních sítích. Hodně se mluví o tom, že přispívají k rozvoji duševních problémů a negativních myšlenek. Jak k sociálním sítím přistupuješ? Jak se v digitálním prostředí cítíš?
Já se tam cítím dobře. Algoritmy ti dávají to, co chceš vidět. Já chci vidět věci, které mě rozesmějí, inspirují… Je to o úhlu pohledu. Můžu si říkat, že se někdo má dobře a já jsem nula, ale taky to, že se má dobře, ale něco za tím asi stálo, takže když se budu třeba jen víc snažit, můžu toho dosáhnout taky. Internet je silný, pohltí tě, tvůrci platforem to vědí a podle toho je vytvářejí. Je dobré si to dávkovat a škálovat. Mně pomáhá časový limit na telefonu – i když ho ne vždy zvládnu dodržet. Život se děje hlavně venku. Mně se to hůř dělá, když je moje práce online, ale ty nejlepší věci se staly vždycky v době, kdy jsem nebyla nalepená na obrazovku. Na sítích jsem se necítila dobře asi jen v momentech, kdy mi bylo celkově špatně, ležela jsem doma, bylo mi smutno z toho, co ostatní dělají, a já zrovna nemůžu. Ale je to zase o té hře s myšlenkami. To, jak se cítíme, není často vinou ostatních, ale naším nastavením, tím, co si k sobě pustíme.
A jak přemýšlíš nad dopadem obsahu na duševní zdraví svých sledujících?
Pořád tam dávám svůj životní styl, takže je to náročné. Ale třeba se snažím, aby můj život nepůsobil moc opulentně, to by mohlo někomu ubližovat. Pocházím z poměrů, kdy jsem neměla nic, musela jsem se do aktuální fáze dopracovat. Je spousta lidí, ke kterým vzhlížím, kteří mají něco, co já ne, ale koukám na to s tím, že jim to přeju.
Květnová ambasadorská výzva Nevyhasni byla zaměřená na digitální detox. Jaké s ním máš zkušenosti? Dokážeš se odpojit?
Odpojit se je asi čím dál těžší. Nebýt nějakou dobu na sociálních sítích se dá, ale vyloženě s leteckým režimem nebo vypnutým telefonem je to náročné, obzvlášť když je tvoje práce spojená s cally. Ultra přísné zakazování podle mě nikdy nefunguje. Důležité je přiměřené dávkování a nastavování si hranic. Přistupuju k tomu přirozeně. Pokud chce být člověk méně na telefonu, měl by si najít víc manuálních aktivit, věci, které se dějí venku. Čím míň se bude člověk doma v posteli nebo na gauči nudit, tím víc může sbírat zážitků jinde. Stejně jako si můžeš plánovat do kalendáře odpočinek, tak si tam můžeš dávat bloky, kdy nebudeš na telefonu.
V březnu ses stala hlavní tváří kampaně Kariéra pro Gen Z. Měla bys pro mladou generaci nějakou profesní radu? A to třeba i konkrétně pro ty, kteří se chtějí věnovat/věnují se soc. sítím a influenceringu?
Dám dvě. První je, ať jsou určitě sví, protože když uděláte něco, co už dělá někdo jiný, není to ono. Neříkám, že musíte být za každou cenu úplně super originální, protože to v rámci internetu už skoro nejde, ale koukejte se na ten obsahový svět svýma vlastníma očima a stůjte si za tím, protože to funguje nejlíp. Co jste 100% vy, co se vám bude líbit a bude vás bavit, si dřív nebo později lidi chytne. Pokud fakt cítíte, že je to to ono, tak dříve či později se to někde zlomí a vy ani nebudete vědět jak.
Druhá rada je i částěčně pro mě – tedy byla bych za ni v minulosti ráda. Nenechte, aby vás to sežralo, nastavujte si hranice, kolik toho dokážete přijmout, a komunikujte to s lidmi, se kterými spolupracujete. Myslete na pořádný work-life balanc, protože jako tvůrce jej nemáte. Nemáte začátek ani konec dne. Management je sakra dobrá věc, takže nejlíp funguje, když si to podobně časově zorganizujete – jeden den jenom produkční, druhý administrativa, třetí den jen editujete. Rozfázovat si to a být skutečně efektivní. Nenechte se semlít. To je v téhle branži hrozně jednoduché.
