vytváříme funkční systémy prevence syndromu vyhoření

Z vlastní zkušenost vím, že vyhoření může člověka uplně paralyzovat. Od mala jsem sportoval a do toho byl workoholik. Nevěnoval jsem pozornost mentálnímu zdraví, ignoroval jsem všechny red flags a to byl kámen úrazu. Proto teď tvoříme místo, které ostatním pomůže vyhnout se syndromu vyhoření, případně nabídne možnost, jak z maléru ven.

Žijeme v hustle generaci. Přepracovanost, tvrdá práce a zaneprázděnost je znakem “úspěchu”. Jdeme proto do extrému, pracujeme, jak to jde a nepřemýšlíme, jak moc nám to škodí. Sám jsem si to zkusil a věřím, že je i jiná cesta, jak dosáhnout pracovní i mentální satisfakce.

Protože psychické zdraví je stejně důležité jaké to fyzické. A bohužel ne každý si to uvědomuje. Věřím, že pomocí technologií dokážeme přiblížit lidem cestu k prevenci proti syndromu vyhoření, a zároveň nabídnout pomoc těm, kteří ji potřebují. Chceme, aby psychické problémy nebyly tabu a zároveň aby se o nich mluvilo – nejen na školách, ale také ve firmách a společnosti.

Duševní zdraví - tak často zmiňované, přitom stále tak zanedbávané. Často pracujeme na perfektní kariéře, zkouškách na jedničku a na spokojenosti druhých, ale řítíme se do vyhoření. Ale co je nejhorší? Zapomínáme na to nejdůležitější - nás samotné, naše potřeby a naše radosti.

Každé emoční vypětí se mi v životě odrazilo na fyzickém zdraví. Trvalo mi pochopit, že moje míra energie je omezená, a to i v případě, že dělám, co mě baví. Chtěla bych dát tímto projektem najevo, že vyhoření není slabost, ale přirozená reakce organismu na dlouhodobé přepínání se. Už jen připustit si problém, je první krok k tomu zase začít zářit.

Se syndromem vyhoření mám osobní zkušenost. Sama jsem byla několikrát na pokraji vyhoření, protože mám tendenci nakládat si toho na sebe moc. A nejsem zdaleka jediná. A proč Nevyhasni? Protože syndrom vyhoření je velký problém, který si zaslouží naší pozornost.

Každý úspěch znamenal, že musím být ještě lepší a výkonnější. Ignoroval jsem všechna varování, která jsem od svého těla dostal. Prošel jsem syndromem vyhoření a prožil si nejsložitější období života. Nechci, aby si někdo procházel tím samým. I kdybychom svou aktivitou pomohli jen jednomu člověku, bude to pro mě velký úspěch a důvod k úsměvu.

Vždycky jsem na sebe mívala přehnané nároky, které jsem nebyla schopná naplnit a svým negativním postojem k sobě jsem si přivodila spoustu problémů. Vím, jak je důležité pečovat o své duševní zdraví a vím, jak je těžké se na někoho obrátit a vyhledat pomoc. Nevyhasni je pomoc na dosah ruky, proto.

Nevyhasni je mi blízko, protože jsem před pár lety sám vyhořel a trvalo dlouhou dobu, než se mi podařilo dostat se zpátky „on the right track.“ Při zpětném pohledu vidím, kolik možností jsem měl, jak vyhasnutí předejít a nevyužil je jen proto, že jsem nebyl ochotný věnovat pozornost mému psychickému zdraví namísto škole.

Od dětství jsem byla ta šikovná, hodná, premiantka... A taky citlivá. “Ideální” predispozice k vyhoření, které mě nakonec potkalo. Nejednou mě napadlo, že jsem selhala, když jsem přestala stíhat, cítila jsem se čím dál hůř psychicky i fyzicky, opustila mě radost, byla jsem ta “přecitlivělá” a přemýšlela, jestli se mám opravdu snažit zatnout zuby a pokračovat v práci (často i za druhé), nebo si dovolit odpočinek. Je mi jasné, že mnozí se můžou cítit podobně a ne vždy se jim dostane pochopení a pomoci, ať už v podobě informací, nebo např. terapie. Proto jsem se rozhodla podpořit Nevyhasni jako ambasadorka a později i členka redakce. Přiznat si problém a mluvit o něm není slabost, naopak. Sdílením si můžeme vzájemně pomoct a u toho si připomenout ty důležité věci, pro které hoříme.

Nevyhasni mě zaujalo tím, jakým způsobem předává informace o syndromu vyhoření lidem všech generací, jakými aktivitami pomáhá překonávat burnout a jak boří veškeré tabu o tomto problému a mýty spojené s tím, že je to něco neobvyklého ve společnosti. Kromě toho mě baví pracovat v týmu lidí z různých oborů, kteří mi jsou každodenní motivací a inspirací dělat to, co mě baví a dává smysl.

Dneska už vím, že vyhoření může potkat i toho, kdo šel na školu, kterou si vysnil a dělá práci, která ho baví. Přála bych si ale tohle vědět mnohem dřív, protože ve chvíli, kdy jsem si tím procházela, jsem nevěděla, co se se mnou děje. Myslela jsem si, že jsem jen líná a neschopná se pohnout dál, ze svého nějakého rozmaru. Ale zkrátka jsem nemohla. Do projektu Nevyhasni jsem se připojila, protože bych každému přála, aby si něčím takovým projít nemusel a pokud už prochází, aby existovalo místo, kde najde podporu. Každopádně dneska i vím, že se člověk může „vrátit zpátky do hry“ a Nevyhasni s radostí a chutí podporuji zrovna tím, na co jsem dlouho neměla ani pomyšlení.

Přijde mi, že když člověk v dnešní době nedělá x věcí najednou a má volný kalendář, jistým způsobem ztrácí status produktivního jedince. Problém ale je, že mu pak nezbývá moc času na odpočinek a prostě se mu z toho všeho zavaří hlava. A stejně tak jako potřebuje odpočinout tělo fyzické, je třeba si občas odpočinout i psychicky. Hlava si ale nedokáže říct o odpočinek tak dobře jako naše tělo. Nevyhasni se snaží upozornit na případnou blížící se hrozbu, všimnout si problému dříve, než právě naše hlava a případně nabídnout pomoc.

Proč dělám v Nevyhasni? Protože jsem perfekcionista, workoholik a člověk, který si musí častěji připomínat, že musí pečovat o svou vnitřní sirku. Celý projekt mě udržuje bdělou, připomíná mi, že vyhořet v 17ti letech, by nebyla úplně výhra. Zároveň jsem díky Nevyhasni poznala skvělé lidi, za kterými vždycky moc ráda dojedu z naší Olomouce až do Prahy!

Už od střední podnikám a protože ve své práci sama zastávám hromadu různých rolí, několikrát jsem se dostala do bodu, kdy jsem měla k vyhoření “skvěle” našlápnuto. Zároveň kolem sebe v posledních letech vidím čím dál víc lidí, kteří už tuto hranici překročili. Jsem proto moc vděčná, že existují projekty jako je Nevyhasni, díky kterým se o vyhoření a péči o duševní zdraví konečně začíná více mluvit.