Sportovní vyhoření je pojem, o kterém se mluví čím dál častěji. Proto jsme se rozhodli si o něm popovídat s těmi nejpovolanějšími: psycholožkami Mgr. Janou Harvanovou a Ph.D. a Mgr. Hanou Pernicovou, Ph.D. z Fakulty tělesné kultury na Univerzitě Palackého. V rozhovoru se věnujeme nejen sportovnímu vyhoření v praxi, ale i otázce sportovní psychologie obecně.
Jako první bych Vás chtěla krátce představit. Mohly byste mi prosím říct, kdo jste, a jak jste se dostaly ke sportovní psychologii?
J.H.: Já se jmenuju Jana Harvanová a nemohu říct, že by sportovní psychologie byla number one v rámci mé práce. Funguji na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého a dělám poměrně široké spektrum poradenství, které zahrnuje osobní či studijní problémy a občas se ke mně dostávají i sportovci, a to především z oblasti esteticko-koordinačních sportů, ke kterým mám blízko ze své vlastní sportovní kariéry. Věnuji se ale i tanečním párům, což je takové specifikum, protože sportují ve dvojici, a to přináší celé další spektrum problémů.
H.P.: Mé jméno je Hana Pernicová, pracuji na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého, kde se věnuji poradenství pro studenty. Zároveň od roku 2010 poskytuji poradenství pro sportovce, hlavně individuálně. Můj background je psychologie, zároveň jsem studovala i tělesnou výchovu. Moje bývalá sportovní kariéra je v atletice, právě proto mám ke sportovní psychologii tak blízko. Psychologii sportu jsem se věnovala i v rámci svého doktorandského studia.
Přestože je Váš obor velmi rozsáhlý, jaké problémy nejčastěji řešíte? S čím se lidé nejčastěji trápí, když přijde na sport?
J.H.: Přestože je to velmi rozsáhlá otázka, pokusím se zodpovědět tak, abych měla v zorném poli právě vyhoření pramenící ze sportu. Setkávám se s tím, že se mi do péče dostávají děti, nejčastěji ve věku 2. stupně ZŠ, o kterých nemohu říci, že to jsou vyloženě špičkoví sportovci, typu mistři republiky, ale sportují velmi intenzivně a dobře. Ti se potýkají s problémem, jak sladit svůj osobní a sportovní život.
Narážejí na to, že nezapadají mezi excelentní reprezentanty z různých akademií, kde jsou jim uzpůsobeny podmínky. Na školách je pak to zohlednění vyloženě minimální. Velmi často chtějí být dobří jak ve sportu, tak i ve škole. Současně neexistuje systém, který by jim to ulehčoval – nemluvím teď o úlevách, ale spíše o časové flexibilitě a podobně. Školy tomu formálně nastaveny jsou, ale reálně úplně ne. Adolescenti tomu jsou schopni nějaký čas vzdorovat, ale časem se to může stát právě spouštěčem vyhoření. Čili – vydržím, vydržím, vydržím, až se nakonec sesypu, jak fyzicky, tak psychicky.
H.P.: Nejčastější problémy, se kterými se potýkají sportovci je zvládání závodů a zápasů. Někteří mají problém prodat to, co v nich je. Na tréninku mají velmi dobré výsledky, zatímco na závodech selhávají. Často je to spojeno s vysokým tlakem ze strany trenérů rodičů, nebo i těch sportovců samotných. Při kombinaci studia, školní docházky, sportovní kariéry a tréninků se ani není čemu divit. Zároveň ten tlak na excelentní výkon vede k neutuchající perfekcionismu.
Když jsme se bavili o těch trénincích, jak z Vaší zkušenosti může vypadat takový tréninkový plán? Je zřejmé, že se to bude lišit podle typu sportu, ale tak nějak okrajově. Jak často musí trénovat? Mají vůbec prostor pro odpočinek?
J.H.: Každý sport má jinak nastavenou sezónu. Jsou sporty, které to mají fajn, protože mají předem určený vrchol sezóny a na tom se pak dá relativně dobře připravit plán, včetně odpočinku. Pak jsou sporty, které to mají rozprostřené přes celý rok, ve kterém chybí nějaký časový úsek, kdy vím, že mohu vydechnout.
Například u zmíněných esteticko- koordinačních sportů právě ten klidový úsek chybí. V období, kdy už nejsou soutěže, nastává období soustředění a přípravy na další sezónu. Ty časy, kdy si můžu odpočinout, se zužují. Dříve to byly svátky, třeba Vánoce, ale i ty jsou teď okupovány soustředěními. A právě toto obrovské nekončící tempo je zdrojem potenciálního sportovního vyhoření. Toto nemusí být problém pouze sportovců samotných, ale také svazů, které se počtem soutěží, závodů a úspěchů chtějí zviditelnit. Mám trochu pocit, že dětské sportování, potažmo sportování pro dospívající je dobrý byznys. Rodiče jsou těmi, kteří jsou ochotni platit. Nechtějí dítěti ublížit, jen občas si ani sami nevšimnou, jak jsou je přetížené. Když jsou pak sportovci starší, naštěstí si sami většinou uvědomí, co je za hranou.
H.P.: V optimálním případě tu psychickou přípravu lze naplánovat do ročního tréninkového plánu, ideálně do přípravné fáze, kdy není tlak soutěží. Je ale pravda, že u některých sportů je jejich roční tréninkový cyklus strukturovaný tak, že tam nejsou přesně dané části na odpočinek. Je pak poměrně málo prostoru na osobní život, relax a vše se točí pouze kolem sportovních plánů, což vytváří obrovský psychický tlak na výkon.
To byla první část rozhovoru o sportovním vyhoření. V druhé části se podíváme na riziko sportovního vyhoření konkrétně u dospívajících. Máte k tématu co říci? Ozvěte se nám skrz email nebo naše sociální sítě.
